V polovině odpoledne (asi kolem 16 hodiny) jsme sjížděli z Passo di Stelvio k městu Bormio.
Klasika. Brzdové destičky ubývají před očima, dvojka nestačí ubrzdit motorku, začíná být zas vedro, čím jsme nížeji. V Bormiu tankujeme (já ani nemusím, 20 l nádrž CBF je jistota, ale když BMW a CBR potřebuje, tak tam taky cvrknu). U pumpy mi málem padá motorka, je to pumpa = autoservis a na plácku před ním trčí dva stojany. Nafta a benzin a k tomu přibíhá chlapík v montérkách, co tankuje a holka, co kasíruje. Je to v takovém šikmém svahu, stavím moto na centrální stojan (aby se vešla plná nádrž), naložená motorka se nechce do kopečka postavit na centr.stojan a navíc se začíná převažovat odemě....cítím se unavený...horko...pot do očí...mám chuť to pustit. Pak v pudu sebezáchovy se nas..u, vyřknu sprosté slovo (označující sociální pracovnice na E55) a cuknu motorkou k sobě, snad pohybový moment mého těla převáží pomalililičku se naklánějící se a padající motorku směrem odemě. Podařilo se!!!! Pumpař čumí, nepomůže...A já mám radost. Ještě si slovně ulevím a pochválím inženýry z Hondy, že to dobře vymysleli, že hodná Hondička a že nechtěla hapat a dala mi šanci....prostě to udělali tak, že CBF nespadlo :-)
V Bormiu totální zácpa. Už jsme pochytili italské způsoby. Plná čára není zeď a je třeba být jen pozorný a ohleduplný, autaři prokazují totéž, takže pohoda. Dopr.policista, který řídí křižovatku, vidouc že chceme odbočit doleva "dozadu" na horské sedlo Valfurva, na nás pískne, přivolá si k nás ke středu křižovatky k sobě, když jsme všichni, zastaví protisměr a nás pošle tam, kam chceme. Mazané! Je to rychlé, nemusí se skupinka 4 moto proplétat, nikoho to moc neomezí (je to za 30 sec), nikdo není ohrožen a všichni jsou spokojeni Bella Italia!!! Vivat Polizia Stradale!!!!!!!!!!!!!
Projíždíme silničkou k Valfurva. Klasická Itálie. Městečka, kde hlavní silnice se vine mezi klasickými italskými městskými vysokými domy s okenicemi, přes ulici nad hlavami visí prádlo, na lavičce sedí staříci a kdyby nedali nohy víc pod sebe, přejede jim je projíždějící auto, malý náklaďák se tak tak protahuje po ulici mezi domy... Být to černobílé a vystrčit hlavu z okna Gina Lolobrigida, jsem v italském filmu z r. 1960 jako nic :-)
Cesta na Valfurva stoupá, silnice má charakter lepší středočeské okresky. Na začátku je upozornění, že silnice z větší části nemá žádná bezpečnostní opatření, zábradlí a zábrany. Později pochopím. Vjíždíme do klidného prostředí. Aut potkáváme za celou Valfurvu jen několik, motorek tak na jedné - dvou rukách, co prstů. Silničky tak pro jednu škodu 120 jsou zařízlé do svahů, asfalt, 20 - 50 cm krajnice s trávou, žádné zábradlí a pak třeba 300 m prudký svah (70 - 75°, tak pro zodolněného kamzíka a alpinistu). Jooo, paráda. Když zajedu ke krajnici a kouknu dolů, úplně mě zamrazí... Na další fotce je odpočívadlo. No odpočívadlo. Plácek, tráva a kamení. Určeno spíš pro vyhnutí se dvou protijedoucích aut. Zatlačil jsem moto ke kraji. Asi 150 cm a pak asi 170 m prudký svah s lavinou kamení a dole pak sem tam zachycená borovice a smrk.
Valfurvu vřele doporučuji. Klid, žádný megacestovní ruch, nádherná příroda.
Passo Valfurva, památník v kulminaci. Protože už bylo pozdě (asi 5 min po půl šesté a čekalo nás ještě mnoho km v horách), jen jsem přibrzdil a pár fotek. Asi se sem ještě na moto vrátím :-)
Stejné místo, jen pohled více vpravo.
Zde je vidět klasicky silnice, vyjímečně s kouskem zábradlí a předtím na kraji balvany místo zábradlí. Pod tím stěna 300 m velmi prudce dolů...
Sjeli jsme dolů a začínáme hledat spaní. To je v srpnu v Itálii problém. Jsou prázdniny. Všude plno, Zimmer frei skoro žádný. Jsme unaveni. Asi kolem 20 hod vidím hotel Vale di Sole a nápis Bikers welcome. Zastavuji a že sjedem k parkovišti hotelu a zeptám se, cena je mi fuk, chci sprchu a postel. Hotel je pod úrovní silnice, k němu hezký asfalt, klesající v oblouku před hotel, po obvodu cesty parkoviště. Sjíždím a zastavuji a hledám, jak zaparkovat Hondu, aby ve svahu nespadla. Jirka na BMW má už sundanou helmu, na zrcátku a podjede mě dopředu a taky asi kouká, kde zastaví. Pojednou s natočenými řidítky směrem doprava ,"z kopce", se mu už v rychlosti dětské chůze kousne přední brzda, naklání se doprava, jak je to z kopce, hned noha nedosáhne na zem, motorka se převažuje na "bok z kopce" i s Jirkou. Ona naložená BMW 650 CS neváží pár Kg. Jirka i motorka padá, Jirka až poodlétně od motorky, která blafá na volnoběh, Jirka zatíná zuby, chce se postavit a padá. Pravá noha pod kolenem v pr...li. BMW mu ji zlomilo, jak vyjde najevo později. Holení i lýtkovou kost. Hledám, jak zapíchnout motorku, jdem s klukama k Jirkovi. Zvedáme BMW a stavíme, Jirka má bolestí zkřivenou tvář. "Je to v prdeli, volejte doktora, mám zlomenou nohu".
:-(
Z hotelu přichází recepční a čísníci, hned se snaží pomáhat. Jirka leží na zemi, podkládají mu hlavu, domlouvám se s Italy, co a jak. Volají záchranku. Dáváme dokupy jirkovy doklady, zdr.připojištění a kartičku pojišťovny. Hotel se nabízí, že BMW může klidně i s věcmi zadarmo stát klidně 14 dní v jejich zamčené garáži, kam ho pak Martin odtlačuje. Sanitka, medici běhají kolem, Jirku dají do nafukovací znehybňující matrace poté, co zkouknou, co a jak. Pomáháme naložit Jiříka, nějaké věci aby měl s sebou a hů hůůůů, sanitka jej veze do "okresního" města, kde je specializovaná ortopedická nemocnice. Zatím to nevíme, ale štěstí v neštěstí. Jsme v místě, kde se zběsile lyžuje a závodí, takže místní lékaři jsou profíci v "opravách" i tříštivých zlomenin. My zatím zjišťujeme, že hotel je plný, jedem směrem za jirkovou sanitkou, že najdem hotel a pak se uvidí. Musím moc ocenit ochotu hotelového personálu a lidí kolem, opravdu pomáhají a snaží se.
V dalším městě u penzionu pro motorkáře - opět plno. Majitel ale vidí naši únavu. Říká mi, ať jsem v klidu, obvolá kamarády, co mají hotely a že se něco najde. Až v 6. má úspěch. Mají 3 lůžkový pokoj volný. Vysvětluje mi cestu, ale už mi to nezapaluje. Mávne rukou, řekne, ať počkáme. Sedá do svého Pažouta 206 a asi 2,5 km nás vede a my jedem za ním. Dovede nás k hotýlku, kde už venku čeká majitel, průvodce jen vystrčí z okénka ruku, "Ciao" a odjíždí. Pan majitel, mladý kluk, nás hned naviguje do garáže a pak se nás ujímá a ukazuje pokoj. Hotel pěkný. Sklo, mramor... na cenu se ptám až pak, jsem unavený, je mi to fuk, vzhledem, jak je všude v ubytovacích kapacitách plno, beru jakoukoliv cenu, co budu moct zaplatit. Klukům ani nenaznačuju, že ten mramor na schodech a měděné okapy nebudou za cenu Zimmer frei v A. OK, bereme. Cena? 46€/osoba/noc. Bene, bene, beru, platíme ráno, tak hurá sprcha a vybalit základní věci. Jsme zdrchaní, smutní kvůli Jirkovi a tak jdem ven, do prvního bistra a dáváme točený Heineken za 3,80€ 0,4 l. Je výborný, chutná nám a je nám fuk, že za něj chtějí tyhle "lóve". Jirka píše SMS, že jde na operaci, ale že je OK a ať ráno jedeme dál a pokračujem v dovolené. Otočíme Heinekena ještě několikrát a jde se na kutě.
Hotel (fotka z rána následující den)
Apartmán pod střechou, už máme vybaleno, tak to není tak estetické....
Pokračování příště.
Kontrolní otázka - kolik šroubů má Jirka v noze? :-) A co na to čeští doktoři?
