Začátkem roku 2009 jsem s kamarádem Jirkou přemýšlel, kdy se vypravíme za hranice všedních dnů. A ještě ze své cesty na Jawě 350/640 jsem věděl, že tou správnou Mekkou českých motorkářů jsou Alpy a hlavně nějaká taková krtina, kterou v Rakousích jmenují Grossglockner. A tak že jo. Že vyjedeme. V létě, na 3 dny.
Přišel uvažovaný termín. Půlka června, leje jako z konve. Jirka vyráží z Moravy za mnou do Čech, nemůžu se uvolnit z práce a navíc má Jirka cestou technické problémy. Naše cesta skončila dřív, než začala. Fajn, stanovujeme spolu repete na 3.7.2009.
Je nádherné ráno, 3.7.2009. V 5.55 hod vrčí Rotax mé Jawy, která je naložena, helmu mám pevně nasazenou a zařazuji 1. Čeká mě cesta do Tábora, kde asi v 8 hodin mám sraz s Jirkou před OD Tesco.
Dorážím na místo v 7.20, cestou jsem projel mírným, opravdu mírným deštíkem, takže moto je stále čisté. Ale obloha se zatáhla vysokou i nízkou oblačností, tak svoje tašky na moto od Louise, i tankvak, navlékám do pláštěnek proti dešti a sám si vytahuji nepromok. Asi v 7.45 slyším bublání dvouválce a Marauder M 800 s Jirkou doráží na místo srazu.
I Jirka se souká do nepromoků a v 8 hod vyrážíme na svých ořích směr Dolní Dvořiště. Občas už pěkně prší (Č.Budějovice). Na cestě je silný provoz, po 9 hodině na OMV před Dolním Dvořištěm tankujeme plnou, lepíme rakouské dálniční známky a v drobném deštíku vjíždíme do Rakouska.
Pro Jawu je to první opuštění republiky :-) Projíždíme rakouskými vesničkami, provoz moc neklesá, najíždíme na dálnici na Linec a na jejím začátku využíváme hned její první odpočívadlo, abychom si asi v 11 hod dali kávu z automatu a povídáme si s českými motorkáři, kteří na silnějších strojích nějak kopírují první část naší cesty a se kterými se asi 3x míjíme na cestě od Českých Budějovic až do Lince. Slunce poprvé vystrkuje svojí tvář a daří se nám zajímavý trik. Ačkoliv přes Rakousko postupuje fronta, povedlo se nám jet za ní v takovém závěsu, že jinak prudké Slunce jakž takž osušuje cestu před námi a naše zastávky u pump pasují akorát na tu správnou chvíli, kdy dojedeme blízko k bouřkovým mrakům a dálnice je před námi mokrá, se stojící vodou. Pauza na natankování a balíček sušenek je přesně to, co potřebuje vykouknuvší Slunce k tomu, aby se na asfaltu objevily první vysušené fleky. Naše stroje již postrádají lesk a černý lak nádrže nese stopy špíny z cest, jde ale cestovat tak, že auta před námi a ti, kdo nás předjedou, nás nehalí do vzedmuté vodní mlhy a špíny ze silnice. Držíme klidné cestovní tempo 100-110 km/h, na úsecích se sníženou rychlostí poctivě dodržujeme rychlostní limity.Pamatuji si, že v Salzburgu musí člověk správně odbočit na tu správnou dálnici, aby jel „dolů“ a ne na Mnichov. Proto samozřejmě odbočuji moc brzo, blbě a sjíždíme do města. Páteční lehce odpolední špička je v Rakousku stejná, jako v Praze. No, složitě se v bočních uličkách otočíme, koukáme do mapy jak husy do flašky, Jirka nakonec nasazuje a zapíná navigaci Garmin, která sic už není nejmladší a vyrážíme. Vymotáme se z města, ovšem nedůvěřujíc podle nás chybnému navigování, jsme za 20 min na tom samém místě v Salzburgu, jako předtím. Identickými uličkami se vymotáme zpět (už je známe, takže jedem jako místní mazáci malou spletí jednosměrek, jen jednomu chlapíkovi, vykukujícímu z okna díly, asi musíme připadat trochu divní. Dva „Tschechai“ na motorkách jezdí opakovaně touhle zapadlou „Gasse“ :-) ), takže při našem 3. příjezdu na „kritickou“ odbočku již důvěřujeme navigaci, navíc jsme se předtím už pořádně podívali do mapy, takže vše je in Ordnung a všechny válce, všechna kola a oba řidiči svých strojů míří správným směrem. Nach Bischofshofen a Sankt Johan in Pongau. Přijíždíme blíže frontě a kapky deště nás občas šimrají na helmách, tu méně, tu vůbec a někdy i dost :-)
Za Sankt Johan zastavujeme na úžasném odpočivadle, zurčí tu voda z pramene, svedená do kamenného monolitu, vaříme na přenosném vařiči kávu (a k tomu moje nezbytné BeBe), děláme fotky, odpočíváme, kocháme se vrcholky hor okolo. Rozhodujeme se, že dorazíme dnes za Bruck, do Fuschu am Grossglocknerstrasse, kde by měl být v centru obce kemp. Jedeme údolím po kvalitní silnici, je silný provoz, povětšinou v suchu, ale s hradbou mraků před námi. V Brucku se déšť ohlašuje silněji a do Fuschu jedeme v přeháňkách a přijíždíme kolem 16 hod.
Kemp u pěkného hotelu objevujeme ein-zwei. Nechám se zlákat tím, že Slunce pojednou zprudka svítí a platíme za 2 stany, 2 motorky a 2 osoby, že „cimru si brát nebudem“, ono už bude hezky. Nacházíme v skoroprázdném kempu hezké místo. Slunce zalezlo hned poté, co jsem zaplatil za kemp...Zaplatil za „svoje místo na Slunci“. To bylo od Slunce teda pěkně podlé!
Rychle stavíme stany, přitahujeme k nim pro pohodlí každý lavičku, na kamennou zídku, která chrání kemp od případně rozvodněné prudké horské říčky, dáváme sušit oblečení a hledíme údolím směr Grossglockner, který se schovává v nízkých mracích. Přesunujeme se na zahrádku hotelu, odkud máme výhled na kemp a motorky a nevadí občasná sprška. Dáváme si točené pivo, vrchní poznává, že jsme z CZ a proto ho ani nenapadne nosit nám místní pivo v třetinkách či 0,4 jako těm okolo, ale přinese rovnou 2 x 0,5 l :-) Cena je asi 2.85€, což nám je v tu chvíli fuk, anžto máme žízeň. A pivo je fakt dobré! Ještě to asi 3x otočíme a začíná se nám chtít spát... Teplá sprcha, déšť, resp.přeháňky, které s pravidelností jdou nad kempem hned poté, co jsme zapíchli u stanu poslední kolík, nás nutí k zamyšlení, co s načatým večerem. 
Vaříme si na vařiči večeři a pak ještě kafe, Jirka vytahuje láhev zkapalněných švestek (jéžiš, jak to lidi v Čechách a na Moravě můžou pít dobrovolně???), zdravíme se s motorkářem z Německa, který dojel na sidecaru Dněpr a sedíme na lavičce a jen tak si povídáme. Po chvíli přichází s partnerkou chlapík na enduru, co je v kempu už více jak jednu noc a který je z Ostravska. Popíjíme kafe a slivovici a „ostravský“ rum – jo, tuzemák, to s sebou na cesty a ne vývar ze švestek :-) . A navečer se v kempu zjevují 3 Středočeši na endurech, mladí kluci. Pomůžou nám se slivovicí (aspoň Jirkovi nezabírá místo v báglu), povídáme o motorkách a jdem za tmy spát. Co taky jiného. Snažím se usnout. Marně. Buď bubnuje do stanu déšť. Nebo silný déšť. Pak slyším horskou řeku, která letí kamenitým korytem (bylo jí dost), furt mi přijde, že šumí víc a víc vody a že nás zatopí. Navíc v obci je sraz hasičských veteránů, zítra je potkáme, jak dobývají Grossglockner. Teď zatím hasiči asi z celého Rakouska & Německa „topí pod kotlem“, zpívají, hrajou a občas houkají, naštěstí ale ne v kempu, kde je jen jedno jejich auto, ostatní jsou rozlezlí v privátech po obci. Spím asi 2x 1,5 hodiny, jinak se převaluji a myšlenky mi bloumají hlavou. Už nikdy více kemp, pokud to nebude životně nutné! Nedá se spát, ve stanu je málo místa, beztak do nějak asi zateče, všechno bude vlhké, všechno je slyšet a nafukovačka asi uchází. No bodejť, taky jí bude aspoň 30 let... Po 4 hodině ráno už toho mám dost. Vylézám, umývárka s teplou vodou mě vzpamatuje a zrovna přestalo pršet a tak vařím brzkou ranní kávu. Jirka taky vykukuje, že toho moc nenaspal a tak zalévám kafe 2x. A když neprší – co takhle zabalit a napakovat motorky?
Díky hrozbě dalšího deště mám spakováno snad rychleji, než při poplachu na vojně a pak teprve snídám. BeBe. Kupodivu jich nemám dost. Je to jednoduché, nic se při tom neušpiní a opravdu nemám po nich hlad. To ještě netuším, že na BeBe a další 3 jejich balíčky, co mám, pojedu celý den a to dobrovolně :-D Probouzí se deštivý den. Po snídani čekáme v altánku kempu, že se to třeba vybere. Ale jsme rozhodnuti vyjet nahoru, ikdyž bude pršet a bude 100% mlha. Kolem 6 hod vyjíždíme z kempu, kde jsme si předem večer koupili nabízené slevové kupony, díky nimž je mýto na Grossglockner asi o 4€ levnější. 
Jsme pořadové číslo 3 a 4 na mýtnici ten den po ranním otevření cesty, před námi jen 2 cyklisté. Je 6.30 hod ráno, občas sprchne, mraky se drží jen nejvyšších vrcholků hor, cesta je mokrá a teče po ní voda ale nám je to fuk. Máme celou cestu pro sebe. Krom 2 kol nikde nikdo.
Úžasné! Vyjíždíme nahoru, zatáčky projíždíme na 2 a občas na 1ku, výhled je úžasný, ikdyž trochu deštivý. Cestou zastavujeme a fotíme. Je asi 4°C, ale komu by to vadilo, ne? :-D Při výjezdu na Edelweisspitze potkáváme první auto – náklaďák od zásobování.
Nahoře v 7.15 hod na vyhlídce jsme sami. Je tu chladno a GG není vidět :-( Děláme fotku, ale díky počasí se zde moc dlouho nezdržujeme. Pokračujeme dál na vyhlídku Franz Josef Hohe. Projíždíme profrézovanými plotnami sněhu a za vrcholovým tunelem Hochtor se prudce mění počasí. Šílená mlha a zima. Sjedeme ale o 200 m níže po cestě a zázrak. Slunce, teplo, na silnici a trávě okolo ovce a kozy. Nahoře u vrcholků hor se sice shlukují mraky, jinak je ale nádherně. 
V lepší náladě dojedeme až na Franz Josef Hohe. Ale ledovec, tekoucí z Grossglockneru vypadá ušmudlaně a samotný vrchol není vidět. Takže kromě vodopádu spojovací cesta na vyhlídku nepřináší pro mě nic extra. Na motorkách je vidět, že jedou v dešti, jsou zašedlé, podobně i my. Cestou z vyhlídky na GG v nižší části cesty si dáváme pauzu. Půl litru energetického nápoje G-shock a balíček BeBe mě vrací do hry, protože únava a nevyspání začínám pociťovat silněji.
Návrat na Edelweisspitze je krušnější, ze slunečného dne a tepla se nahoru do mlhy, zimy a deště nechce. Je po 9 hodině a rozhodujeme se, zda i přes skoro probdělou noc protáhneme cestu Rakouskem někam, nebo pojedem domů, do tepla, do postele... Domov vítězí. Poslední úžasné zatáčky horské silnice, poslední „ty panorámata, to je co?“ (jak by řekli Homolkovi) a najíždíme v Brucku na zpáteční cestu. Počasí je opět stejné – přeháňky, déšť a trochu vítr se střídá s delšími úseky, vykukuje Slunce, nebo alespoň neprší. K obědu na dálničním odpočívadle mám G-Shock a BeBe, zato Jirka si debužíruje a ohřívá si hotovku – nějaké maso s rýží. Zjišťuji, že ne všechny pumpy v Rakousku se kamarádí s platební kartou Visa electron, ale naštěstí mám hotovost. Cesta ubíhá celkem v poklidu a na dálnici máme poslední pořádný déšť v Salzburgu, pak se otepluje a nastupuje taková letní sauna. Odkládám část oblečení, protože únava, monotónní dálniční přesun a nevyspání spolu s horkem dne by byla vraždící kombinací. Myslím si už, že máme dost vody a tedy svůj příděl deště již vyčerpán, přejezd hraničních hor nám dopřeje i trochu CZ deštíku, zejména v Č. Budějovicích. No, říkám si, zbytek cesty po silnici č.3 a D1 by mohl být v suchu. V Táboře se Jirka odděluje, loučíme se, on pokračuje domů a já vstříc šílenému bouřkovému mračnu. Na kousku D3 mě hrozba mraků nutí zastavit u dálniční hlásky, kde mě chrání svodidlo. Bleskurychle lezu do nepromoků a po asi 50m cesty vjedu do šílené vodní stěny, blesky lítají tak, že by si člověk v té tmě jinak asi ani nemusel svítit. Teprve za Benešovem svlékám nepromoky, neboť obloha už příděl vody neslibuje. Musím ještě projet celou Prahu, je teplo, což v zácpě, která se nevím proč utvořila, způsobuje, že mi větrák chladiče hučí, asi jako Němcům u BMW, když s liškou pouště dobývali Saharu. Ani pauza u Penny Marketu v Hostivicích neumožní po 15 min, aby se motor nějak ochladil a větrák běží dál. V podvečer dojíždím domů. Šťastný, unavený a spokojený. Stálo to za to. Jawa nijak zásadně nezlobila. Cesta mi ale posléze dala jeden poznatek. Mých 190 cm se na Jawu 650 Classic skládá trochu problematicky, při dálničním přesunu či delší cestě mě bolí moc ohnuté nohy (do Z), bolí mě záda a při vyšší rychlosti po dálnici se necítím nějak jistě. Ale ještě večer v posteli klíčí rozhodnutí v hlavě – za rok zase! A trochu delší trasa! A lepší počasí! Jen netuším, že to bude asi už na jiném stroji...
Celkem najeto 1100 km. Spotřeba benzinu byla u Jawy 650 4.30 l (průměr za celou cestu).Nejvíce při cestě po GGstrasse (4.94), nejméně 3.34 l na A1 při cestě zpět. Drželi jsme místní rychlostní limity, rychlost po dálnicích byla 100 – 110 km/h. Závada na moto cestou nebyla. Ne všechny pumpy akceptují VISA karty. A když jo, jen to třeba protáhnou čtečkou, nechtějí PIN, ani podpisy...podivné.... Chce to jet na déle, než jen jednu noc. Ale návštěva GG se dá pojmout jako víkendová akce (my tedy Pá-So). BeBe sušenky a G-shock fakt v pohodě udrží člověka celý den :-) A nezaberou místo. 
