pondělí 30. srpna 2010

Motodovolená Alpy - Dolomity 2010: Den 4

Náš poslední den. Po perfektní snídani se loučíme s paní Monikou, v 8 hod tankujeme u pumpy naproti penzionu plnou až po víčko a vyrážíme na Grossglockner. Počasí celkem přívětivé. Vlhká silnice, ale nevypadá to, že by mělo pršet, snad jen někde pár kapek. Není horko, ani zima. Dojíždíme mítnici na GG z jižní strany, mýto je myslím nakonec nižší, než na Timmelsjoch, ale teď z hlavy to nevím přesně. Možná je to oboje stejné. 18€? 

Provoz je naprosto minimální (schválně jsem na cesty volil všední dny), perfektní silnice, prostě úžasný zážitek. Po odbočce na kruhovém objezdu míříme nejdříve na Franz Josef Hohe, vyhlídku Františka Josefa, odkud lze pozorovat horu Grossglockner a ledovec Pasterse. Cestou si na stejném místě u vodopádu fotím svoji Hondu CBF600S, vloni tam stála Jawa 650 Classic.

A za malý kousek je konec - vyhlídka Františka Josefa. Bohužel, moje fotky krásu Alp nedokáží vystihnout. Víte co - jeďte tam sami. Uvidíte na vlastní oči :-)



Ledovec Pasterse





Vracíme se zpět z výšina/vyhlídka Fr.Josefa a pokračujeme serpentinami, stoupáním a 2 tunely až na Hochtor, kde máme asi 5 min pauzu. Občas se rozhrnou mraky, halící špičku Grossglockneru, takže ho konečně vidím celý! :-D


Tady je vidět špička GG, jak vykoukla z mraků, je to uprostřed fotky.


Vyjíždíme na Edelweisspitze, nejvyšší bod vysokohorské silnice. Mám radost, procházím se, fotím a odpočívám. Volám manželce domů, jsem spokojený a nikam se mi nechce spěchat...
Doufám, že příště na fotce bude už i Jirka (a někde v povzdálí jeho žluté BMW)!

Tam do "modra" jedeme za chvíli směrem k domovu.


Pokračujeme na Bruck a.d.Grossglocknerstrasse, Zell am See a k domovu. Před Berchtesgadenem zastavujeme na oběd. Vařič nám ohřeje vodu na polévky, či prohřeje moje oblíbené "Trenčiansky jemný párok s fazuĺou" :-) a Mirek s CBR nás opouští, zůstane v Berchtesgadenu nějaký den v kempu se známými. 
Já s Martinem a jeho V-Stromem svižně pokračujeme do Salzburgu po dálnici od Mnichova. Děláme pauzu v prodejně Louis v Eugendorfu (motorkářská Nirvána), kde utratíme nějaké € a pak zatopíme pod kotlem a k domovu. Po dálnici držíme 130-140, při předjíždění tedy výrazně více (nikdo nás ale neviděl) a za chvíli jsme ve Freistadtu. Zde napojíme naše oře levným a lepším benzínem a po pár km jsem v CZ. Klasika. Šlapky u silnice... Ale samotná cesta je OK. V Budějicích se rozdělujeme, já jedu směr Písek a Martin na Prahu. Zuřivě na sebe máváme, protože jsme chtěli zastavit a rozloučit se, ale na jedné křižovatce jedem každý jinam, tak máváme a troubíme. Stejně si za chvíli zavoláme mobilem. Domů dorážím někdy kolem půl deváté večer. Cca 2000 úžasných kilometrů. Dojmy a údaje k samotné cestě, co se délky trasy týče, spotřeby a dojmů z provozu/fungování Hondy napíšu zvlášť. 

Chci klukům poděkovat, že přes všechny překážky jsme se přenesli, že nebyla ponorka a že jsme vše úspěšně zvládli, ikdyž polovičku jsme byli ochuzeni o výraznou oporu -Jirku a jeho BMW. Ale není třeba se bát - čile už s Jirkou komunikujeme o trase na příští rok. Už vesele běhá kolem motorky a když se žena nekouká, sedá na ni a chtěl by vyjet. Ale to mu prý zatím doma nechtějí dovolit :-D

neděle 29. srpna 2010

Motodovolená Alpy - Dolomity 2010: Den 3

Ráno 3. dne se probouzíme odpočatí v hotelu, jdeme zplanýrovat nabídnuté menu k snídani :-) No ne,  zas tak moc ne, jen přiměřeně. Spakujeme svoje věci, zúčtujeme s hoteliérem a po krátké zastávce v místní samoobsluze vyrážíme směr Bolzano. Provoz je trošku silnější, ale svižný a bezproblémový. Dostáváme ještě SMS od Jirky, že je po operaci a zatím vše OK, takže se nám cestuje klidněji. Poblíž Bolzana charakter okolí = vinařská oblast. Paráda. Škoda, že máme jen krátkou dovolenou a omezený rozpočet. Klidně bych mezi kopci, obsypanými vinicemi, strávil nějaký den. Provoz houstne. Po, ehmm, zbytečném výletě tunelem s drobnou zajížďkou, která kolegům umožňuje prohlédnout si  dokonalost italských tunelářů a krásy běžných italských městeček, správně směruji po hezké silnici 1.třídy k našemu cíli - silnici na Passo Pordoi. Silnice se vine v serpentinách, povrch perfektní, jen silní provoz. Brzy chytáme italský způsob jízdy a po plné čáře, kdy nám všichni řidiči v pohodě dělají místo, co jen mohou, spolu s dalšími motocyklisty z I a D, směřujeme k výšinám :-)



Krajina u Bolzana

Odbočujeme pak přímo na Passo Pordoi a začínám za to trochu brát. Stejně tak kamarádi, nebojíme se a je to zábava :-) Přijde mi, že jsem nahoře za chvíli. Silnice je perfektní, vytáčená 2 i 3, paráda. Na jízdní zážitky mi přijde lepší, než Stelvio a Timmelsjoch. Za chvíli jsme nahoře. Paráda. Lidí taky dost, ale Dolomity jsou prostě úžasné.

Sjíždíme k Cortině d´Ampezzo. Nádherné scenérie kolem. Už vím, že za rok se sem nejméně s Jirkou vrátím :-)

Máme hlad, klidné místečko a tak vařič ven a "vaříméééé". Pak kafíčko a pauzička a pak směr Cortina. Obloha se zatahujeme a chytáme pěkný slejvák, naštěstí stačíme po začátku včas natáhnout nepromoky. Cestou ztrácíme CBR s Mírou, který ale na první větší křižovatce poctivě čeká, než ho najdeme :-)
začíná se zatahovat, na fotkách patrno...


Za deště projíždíme Cortinou a míříme po prima silnici, už zase za sucha, na Lienz.


Cesta na Lienz už ubíhá pěkně, jen v Rakousku poté, co za Lienz (a jeho lehce odpolední špičkou) v Bille nakupujem základní životní potřeba (housky a pivo do zásoby), musíme zas do nepromoku a za hustého deště jedeme pár km (20? 30?) až někam před Heiligenblut. Začínáme hledat spaní a vybírám perfektní penzion - Pension Post. Výborná šéfová paní Monika, perfektní pokoj, venku chlívky pro motorky, aby na ně nepršelo, panák perfektního likéru z horských blum na přivítání a cena se snídaní 25€ osoba/noc. Navíc, mají moooc dobré točené pivko Gösser (asi 2,7€/0,5l). Sprcha (otvírám si hned plechovku rak.pivka, protože jsem celý vysušený) a hned po sprše malá večeře. Na motorce nechávám tašku a nabíječku navigace. Jsem v Rakousku, kdo by to kradl (samo, že to tam ráno všechno zůstalo, jak jsem to tam nechal).

vítací panák, prostředí - v klasické rakouské hospůdce....

Výborný Gösser.
Sedíme nějakou chvíli a pak jdeme v klidu spát. Perfektní dvoupokojový apartman s balkonem a venku příslib hezkého počasí na druhý den.
Loučí se Bob a pokračování příště.


pátek 27. srpna 2010

Jirkův příběh (zlomená noha)


Jirkův příspěvek:



Takže tímto pádem se naše cesty rozdělily a já pokračoval sanitkou poznávat rozdíly italského a českého zdravotnictví.Po cestě jsem si uvědomil,že jsem naštěstí uzavřel připojištění u Generali.Cena 120 kč.Jelo se mi klidněji,protože jsem věděl, že kamarádi se postarali o motorku a věci s tím spojené. Po příjezdu na kliniku,kde oprava nohou je jejich denní chléb,mě dovezli na příjem.Tam jsem pracně mojí chabou němčinou vypsal nějaké iniciály a sestra po nahlédnutí do papírů k mému překvapení mluvila slovensky. Pracovala tam 20 let. Po rtg mi řekli, že je nutná operace,takže po standardních vyšetřeních na nestandardních zařízeních (rtg a pod.) mě zavezli na sál.Po spinální anestezii jsem jim stejně usnul celkově! Celodenní únava. Nohu mi nestandardně opravil primář, který jinak v noci nedělá. Asi mě bral jako zpestření v době, kdy lyžaři nejsou a tím pádem málo práce. Druhý den jsem dal kartičku od pojišťovny na vyřízení formalit a musím říct, že pojišťovna jednala velmi profesionálně, rychle a bez problémů.Co se týká stravování, tak nějak si představuju jeden ze 7 hříchů: obžerství. Prostě jsem nedojídal, nešlo to. Jediná nevýhoda byla,že nebylo s kým promluvit a něco přečíst. Teda bylo,ale italsky. Jako další nadstandardní službu mi nabídl na sádrovně doktor, že má taky motorku (Ducati,jak jinak) a malou dílnu na opravy. Pokud by moje BMW nebyla v pořádku, že není problém ji opravit. Po třech dnech pro mě přijela sanitka z Česka a převezla mě domů. Celkově špitál v Itálii můžu oznámkovat 1A. Po vrácení do tvrdé reality v česku (poplatky,čekání atd.) jsem šel na kontrolní rtg. Doktor prohlásil nohu za mistrovské dílo a důvěrně mi řekl, že na opravu v této kvalitě bych tady neměl šanci.


Itlská anabáze bude mít možná pokračování. Za rok musím jít vytáhnout 15 šroubů a 2 železa. Ale protože v dokumentaci není výrobce šroubů, tak zdejší ortoped nemůže nohu otevřít. Nezná typ šroubováku.Takže bych na náklady VZP zase jel na výlet do Itálie,což mě hodně mrzí. :-))) Samozřejmě bych jel po známé trase Timmelsjoch atd.!!! Doufám,že příští rok se mi podaří dojet domů na motorce a ne zase sanitkou. 
 
pozn. Bob: foto noha před operací a po operaci ;-) 




čtvrtek 26. srpna 2010

Motodovolená Alpy - Dolomity 2010: Den 2 odpoledne

V polovině odpoledne (asi kolem 16 hodiny) jsme sjížděli z Passo di Stelvio k městu Bormio. 

Klasika. Brzdové destičky ubývají před očima, dvojka nestačí ubrzdit motorku, začíná být zas vedro, čím jsme nížeji. V Bormiu tankujeme (já ani nemusím, 20 l nádrž CBF je jistota, ale když BMW a CBR potřebuje, tak tam taky cvrknu). U pumpy mi málem padá motorka, je to pumpa = autoservis a na plácku před ním trčí dva stojany. Nafta a benzin a k tomu přibíhá chlapík v montérkách, co tankuje a holka, co kasíruje. Je to v takovém šikmém svahu, stavím moto na centrální stojan (aby se vešla plná nádrž), naložená motorka se nechce do kopečka postavit na centr.stojan a navíc se začíná převažovat odemě....cítím se unavený...horko...pot do očí...mám chuť to pustit. Pak v pudu sebezáchovy se nas..u, vyřknu sprosté slovo (označující sociální pracovnice na E55) a cuknu motorkou k sobě, snad pohybový moment mého těla převáží pomalililičku se naklánějící se a padající motorku směrem odemě. Podařilo se!!!! Pumpař čumí, nepomůže...A já mám radost. Ještě si slovně ulevím a pochválím inženýry z Hondy, že to dobře vymysleli, že hodná Hondička a že nechtěla hapat a dala mi šanci....prostě to udělali tak, že CBF nespadlo :-)

V Bormiu totální zácpa. Už jsme pochytili italské způsoby. Plná čára není zeď a je třeba být jen pozorný a ohleduplný, autaři prokazují totéž, takže pohoda. Dopr.policista, který řídí křižovatku, vidouc že chceme odbočit doleva "dozadu" na horské sedlo Valfurva, na nás pískne, přivolá si k nás ke středu křižovatky k sobě, když jsme všichni, zastaví protisměr a nás pošle tam, kam chceme. Mazané! Je to rychlé, nemusí se skupinka 4 moto proplétat, nikoho to moc neomezí (je to za 30 sec), nikdo není ohrožen a všichni jsou spokojeni Bella Italia!!! Vivat Polizia Stradale!!!!!!!!!!!!!

Projíždíme silničkou k Valfurva. Klasická Itálie. Městečka, kde hlavní silnice se vine mezi klasickými italskými městskými vysokými domy s okenicemi, přes ulici nad hlavami visí prádlo, na lavičce sedí staříci a kdyby nedali nohy víc pod sebe, přejede jim je projíždějící auto, malý náklaďák se tak tak protahuje po ulici mezi domy... Být to černobílé a vystrčit hlavu z okna Gina Lolobrigida, jsem v italském filmu z r. 1960 jako nic :-)

Cesta na Valfurva stoupá, silnice má charakter lepší středočeské okresky. Na začátku je upozornění, že silnice z větší části nemá žádná bezpečnostní opatření, zábradlí a zábrany. Později pochopím. Vjíždíme do klidného prostředí. Aut potkáváme za celou Valfurvu jen několik, motorek tak na jedné - dvou rukách, co prstů. Silničky tak pro jednu škodu 120 jsou zařízlé do svahů, asfalt, 20 - 50 cm krajnice s trávou, žádné zábradlí a pak třeba 300 m prudký svah (70 - 75°, tak pro zodolněného kamzíka a alpinistu). Jooo, paráda. Když zajedu ke krajnici a kouknu dolů, úplně mě zamrazí... Na další fotce je odpočívadlo. No odpočívadlo. Plácek, tráva a kamení. Určeno spíš pro vyhnutí se dvou protijedoucích aut. Zatlačil jsem moto ke kraji. Asi 150 cm a pak asi 170 m prudký svah s lavinou kamení a dole pak sem tam zachycená borovice a smrk.


Valfurvu vřele doporučuji. Klid, žádný megacestovní ruch, nádherná příroda.

Passo Valfurva, památník v kulminaci. Protože už bylo pozdě (asi 5 min po půl šesté a čekalo nás ještě mnoho km v horách), jen jsem přibrzdil a pár fotek. Asi se sem ještě na moto vrátím :-)



Stejné místo, jen pohled více vpravo.










Zde je vidět klasicky silnice, vyjímečně s kouskem zábradlí a předtím na kraji balvany místo zábradlí. Pod tím stěna 300 m velmi prudce dolů...


Sjeli jsme dolů a začínáme hledat spaní. To je v srpnu v Itálii problém. Jsou prázdniny. Všude plno, Zimmer frei skoro žádný. Jsme unaveni. Asi kolem 20 hod vidím hotel Vale di Sole a nápis Bikers welcome. Zastavuji a že sjedem k parkovišti hotelu a zeptám se, cena je mi fuk, chci sprchu a postel. Hotel je pod úrovní silnice, k němu hezký asfalt, klesající v oblouku před hotel, po obvodu cesty parkoviště. Sjíždím a zastavuji a hledám, jak zaparkovat Hondu, aby ve svahu nespadla. Jirka na BMW má už sundanou helmu, na zrcátku a  podjede mě dopředu a taky asi kouká, kde zastaví. Pojednou s natočenými řidítky směrem doprava ,"z kopce", se mu už v rychlosti dětské chůze kousne přední brzda, naklání se doprava, jak je to z kopce, hned noha nedosáhne na zem, motorka se převažuje na "bok z kopce" i s Jirkou. Ona naložená BMW 650 CS neváží pár Kg. Jirka i motorka padá, Jirka až poodlétně od motorky, která blafá na volnoběh, Jirka zatíná zuby, chce se postavit a padá. Pravá noha pod kolenem v pr...li. BMW mu ji zlomilo, jak vyjde najevo později. Holení i lýtkovou kost. Hledám, jak zapíchnout motorku, jdem s klukama k Jirkovi. Zvedáme BMW a stavíme, Jirka má bolestí zkřivenou tvář. "Je to v prdeli, volejte doktora, mám zlomenou nohu". 

:-(

Z hotelu přichází recepční a čísníci, hned se snaží pomáhat. Jirka leží na zemi, podkládají mu hlavu, domlouvám se s Italy, co a jak. Volají záchranku. Dáváme dokupy jirkovy doklady, zdr.připojištění a kartičku pojišťovny. Hotel se nabízí, že BMW může klidně i s věcmi zadarmo stát klidně 14 dní v jejich zamčené garáži, kam ho pak Martin odtlačuje. Sanitka, medici běhají kolem, Jirku dají do nafukovací znehybňující matrace poté, co zkouknou, co a jak. Pomáháme naložit Jiříka, nějaké věci aby měl s sebou a hů hůůůů, sanitka jej veze do "okresního" města, kde je specializovaná ortopedická nemocnice. Zatím to nevíme, ale štěstí v neštěstí. Jsme v místě, kde se zběsile lyžuje a závodí, takže místní lékaři jsou profíci v "opravách" i tříštivých zlomenin. My zatím zjišťujeme, že hotel je plný, jedem směrem za jirkovou sanitkou, že najdem hotel a pak se uvidí. Musím moc ocenit ochotu hotelového personálu a lidí kolem, opravdu pomáhají a snaží se.


 V dalším městě u penzionu pro motorkáře - opět plno. Majitel ale vidí naši únavu. Říká mi, ať jsem v klidu, obvolá kamarády, co mají hotely a že se něco najde. Až v 6. má úspěch. Mají 3 lůžkový pokoj volný. Vysvětluje mi cestu, ale už mi to nezapaluje. Mávne rukou, řekne, ať počkáme. Sedá do svého Pažouta 206 a asi 2,5 km nás vede a my jedem za ním. Dovede nás k hotýlku, kde už venku čeká majitel, průvodce jen vystrčí z okénka ruku, "Ciao" a odjíždí. Pan majitel, mladý kluk, nás hned naviguje do garáže a pak se nás ujímá a ukazuje pokoj. Hotel pěkný. Sklo, mramor... na cenu se ptám až pak, jsem unavený, je mi to fuk, vzhledem, jak je všude v ubytovacích kapacitách plno, beru jakoukoliv cenu, co budu moct zaplatit. Klukům ani nenaznačuju, že ten mramor na schodech a měděné okapy nebudou za cenu Zimmer frei v A. OK, bereme. Cena? 46€/osoba/noc. Bene, bene, beru, platíme ráno, tak hurá sprcha a vybalit základní věci. Jsme zdrchaní, smutní kvůli Jirkovi a tak jdem ven, do prvního bistra a dáváme točený Heineken za 3,80€ 0,4 l. Je výborný, chutná nám a je nám fuk, že za něj chtějí tyhle "lóve". Jirka píše SMS, že jde na operaci, ale že je OK a ať ráno jedeme dál a pokračujem v dovolené. Otočíme Heinekena ještě několikrát a jde se na kutě.

Hotel (fotka z rána následující den)

Apartmán pod střechou, už máme vybaleno, tak to není tak estetické....












Pokračování příště.

Kontrolní otázka - kolik šroubů má Jirka v noze? :-) A co na to čeští doktoři?