Motodovolená Alpy - Dolomity 2010: Den 2 odpoledne

V polovině odpoledne (asi kolem 16 hodiny) jsme sjížděli z Passo di Stelvio k městu Bormio. 

Klasika. Brzdové destičky ubývají před očima, dvojka nestačí ubrzdit motorku, začíná být zas vedro, čím jsme nížeji. V Bormiu tankujeme (já ani nemusím, 20 l nádrž CBF je jistota, ale když BMW a CBR potřebuje, tak tam taky cvrknu). U pumpy mi málem padá motorka, je to pumpa = autoservis a na plácku před ním trčí dva stojany. Nafta a benzin a k tomu přibíhá chlapík v montérkách, co tankuje a holka, co kasíruje. Je to v takovém šikmém svahu, stavím moto na centrální stojan (aby se vešla plná nádrž), naložená motorka se nechce do kopečka postavit na centr.stojan a navíc se začíná převažovat odemě....cítím se unavený...horko...pot do očí...mám chuť to pustit. Pak v pudu sebezáchovy se nas..u, vyřknu sprosté slovo (označující sociální pracovnice na E55) a cuknu motorkou k sobě, snad pohybový moment mého těla převáží pomalililičku se naklánějící se a padající motorku směrem odemě. Podařilo se!!!! Pumpař čumí, nepomůže...A já mám radost. Ještě si slovně ulevím a pochválím inženýry z Hondy, že to dobře vymysleli, že hodná Hondička a že nechtěla hapat a dala mi šanci....prostě to udělali tak, že CBF nespadlo :-)

V Bormiu totální zácpa. Už jsme pochytili italské způsoby. Plná čára není zeď a je třeba být jen pozorný a ohleduplný, autaři prokazují totéž, takže pohoda. Dopr.policista, který řídí křižovatku, vidouc že chceme odbočit doleva "dozadu" na horské sedlo Valfurva, na nás pískne, přivolá si k nás ke středu křižovatky k sobě, když jsme všichni, zastaví protisměr a nás pošle tam, kam chceme. Mazané! Je to rychlé, nemusí se skupinka 4 moto proplétat, nikoho to moc neomezí (je to za 30 sec), nikdo není ohrožen a všichni jsou spokojeni Bella Italia!!! Vivat Polizia Stradale!!!!!!!!!!!!!

Projíždíme silničkou k Valfurva. Klasická Itálie. Městečka, kde hlavní silnice se vine mezi klasickými italskými městskými vysokými domy s okenicemi, přes ulici nad hlavami visí prádlo, na lavičce sedí staříci a kdyby nedali nohy víc pod sebe, přejede jim je projíždějící auto, malý náklaďák se tak tak protahuje po ulici mezi domy... Být to černobílé a vystrčit hlavu z okna Gina Lolobrigida, jsem v italském filmu z r. 1960 jako nic :-)

Cesta na Valfurva stoupá, silnice má charakter lepší středočeské okresky. Na začátku je upozornění, že silnice z větší části nemá žádná bezpečnostní opatření, zábradlí a zábrany. Později pochopím. Vjíždíme do klidného prostředí. Aut potkáváme za celou Valfurvu jen několik, motorek tak na jedné - dvou rukách, co prstů. Silničky tak pro jednu škodu 120 jsou zařízlé do svahů, asfalt, 20 - 50 cm krajnice s trávou, žádné zábradlí a pak třeba 300 m prudký svah (70 - 75°, tak pro zodolněného kamzíka a alpinistu). Jooo, paráda. Když zajedu ke krajnici a kouknu dolů, úplně mě zamrazí... Na další fotce je odpočívadlo. No odpočívadlo. Plácek, tráva a kamení. Určeno spíš pro vyhnutí se dvou protijedoucích aut. Zatlačil jsem moto ke kraji. Asi 150 cm a pak asi 170 m prudký svah s lavinou kamení a dole pak sem tam zachycená borovice a smrk.

Valfurvu vřele doporučuji. Klid, žádný megacestovní ruch, nádherná příroda.

Passo Valfurva, památník v kulminaci. Protože už bylo pozdě (asi 5 min po půl šesté a čekalo nás ještě mnoho km v horách), jen jsem přibrzdil a pár fotek. Asi se sem ještě na moto vrátím :-)

Stejné místo, jen pohled více vpravo.

Zde je vidět klasicky silnice, vyjímečně s kouskem zábradlí a předtím na kraji balvany místo zábradlí. Pod tím stěna 300 m velmi prudce dolů...

Sjeli jsme dolů a začínáme hledat spaní. To je v srpnu v Itálii problém. Jsou prázdniny. Všude plno, Zimmer frei skoro žádný. Jsme unaveni. Asi kolem 20 hod vidím hotel Vale di Sole a nápis Bikers welcome. Zastavuji a že sjedem k parkovišti hotelu a zeptám se, cena je mi fuk, chci sprchu a postel. Hotel je pod úrovní silnice, k němu hezký asfalt, klesající v oblouku před hotel, po obvodu cesty parkoviště. Sjíždím a zastavuji a hledám, jak zaparkovat Hondu, aby ve svahu nespadla. Jirka na BMW má už sundanou helmu, na zrcátku a  podjede mě dopředu a taky asi kouká, kde zastaví. Pojednou s natočenými řidítky směrem doprava ,"z kopce", se mu už v rychlosti dětské chůze kousne přední brzda, naklání se doprava, jak je to z kopce, hned noha nedosáhne na zem, motorka se převažuje na "bok z kopce" i s Jirkou. Ona naložená BMW 650 CS neváží pár Kg. Jirka i motorka padá, Jirka až poodlétně od motorky, která blafá na volnoběh, Jirka zatíná zuby, chce se postavit a padá. Pravá noha pod kolenem v pr...li. BMW mu ji zlomilo, jak vyjde najevo později. Holení i lýtkovou kost. Hledám, jak zapíchnout motorku, jdem s klukama k Jirkovi. Zvedáme BMW a stavíme, Jirka má bolestí zkřivenou tvář. "Je to v prdeli, volejte doktora, mám zlomenou nohu". 

:-(

Z hotelu přichází recepční a čísníci, hned se snaží pomáhat. Jirka leží na zemi, podkládají mu hlavu, domlouvám se s Italy, co a jak. Volají záchranku. Dáváme dokupy jirkovy doklady, zdr.připojištění a kartičku pojišťovny. Hotel se nabízí, že BMW může klidně i s věcmi zadarmo stát klidně 14 dní v jejich zamčené garáži, kam ho pak Martin odtlačuje. Sanitka, medici běhají kolem, Jirku dají do nafukovací znehybňující matrace poté, co zkouknou, co a jak. Pomáháme naložit Jiříka, nějaké věci aby měl s sebou a hů hůůůů, sanitka jej veze do "okresního" města, kde je specializovaná ortopedická nemocnice. Zatím to nevíme, ale štěstí v neštěstí. Jsme v místě, kde se zběsile lyžuje a závodí, takže místní lékaři jsou profíci v "opravách" i tříštivých zlomenin. My zatím zjišťujeme, že hotel je plný, jedem směrem za jirkovou sanitkou, že najdem hotel a pak se uvidí. Musím moc ocenit ochotu hotelového personálu a lidí kolem, opravdu pomáhají a snaží se.

 V dalším městě u penzionu pro motorkáře - opět plno. Majitel ale vidí naši únavu. Říká mi, ať jsem v klidu, obvolá kamarády, co mají hotely a že se něco najde. Až v 6. má úspěch. Mají 3 lůžkový pokoj volný. Vysvětluje mi cestu, ale už mi to nezapaluje. Mávne rukou, řekne, ať počkáme. Sedá do svého Pažouta 206 a asi 2,5 km nás vede a my jedem za ním. Dovede nás k hotýlku, kde už venku čeká majitel, průvodce jen vystrčí z okénka ruku, "Ciao" a odjíždí. Pan majitel, mladý kluk, nás hned naviguje do garáže a pak se nás ujímá a ukazuje pokoj. Hotel pěkný. Sklo, mramor... na cenu se ptám až pak, jsem unavený, je mi to fuk, vzhledem, jak je všude v ubytovacích kapacitách plno, beru jakoukoliv cenu, co budu moct zaplatit. Klukům ani nenaznačuju, že ten mramor na schodech a měděné okapy nebudou za cenu Zimmer frei v A. OK, bereme. Cena? 46€/osoba/noc. Bene, bene, beru, platíme ráno, tak hurá sprcha a vybalit základní věci. Jsme zdrchaní, smutní kvůli Jirkovi a tak jdem ven, do prvního bistra a dáváme točený Heineken za 3,80€ 0,4 l. Je výborný, chutná nám a je nám fuk, že za něj chtějí tyhle "lóve". Jirka píše SMS, že jde na operaci, ale že je OK a ať ráno jedeme dál a pokračujem v dovolené. Otočíme Heinekena ještě několikrát a jde se na kutě.

Hotel (fotka z rána následující den)

Apartmán pod střechou, už máme vybaleno, tak to není tak estetické....

Pokračování příště.

Kontrolní otázka - kolik šroubů má Jirka v noze? :-) A co na to čeští doktoři?

Motodovolená Alpy - Dolomity 2010: Den 2. dopoledne

Noc v penzionu Adlerhof proběhla v klidu (nevím o tom, že by někdo chrápal, já spal a nešmíroval ostatní). Ráno jsme vstali, spakovali svoje stroje poté, co jsme je vystrkali/vyvezli z "garáže" a dali si vééélmi dobrou snídani, kterou majitelé penzionu připravili. A vyrazili jsem na první opravdové horské kilometry směr St.Sigmund a Ötztal. Počasí 1A. Cestou jsme zastavovali a fotili, což obvykle jako brzdění úderného postupu komentoval Martin :-) 

První galerie a tunely dávaly svoji kvalitou, vč. povrchu silnice jasně najevo, že ač se jedná o turisticky nijak zřejmě silně vyžívanou cestu, přesto rakouská pečlivost se uplatňuje i na vedlejších komunikacích.

Cesta ubíhala rychle a i počasí při příjezdu a přejezdu horského sedla Timmelsjoch (2509 m n m.) nám přálo. Nebyl až tak silný provoz, motorek bylo dost a i CBF :-) Martin s Mirkem měli svoji "horskou premiéru" na svých motorkách a moc se jim to líbilo. Jen se stoupající výškou musel Mirek na svojí CBR 600 s karburátory trochu poladit směs, motorka nechtěla jet.

Timmelsjoch jsem navštívil přesně po 10 letech. Předtím jsem tam byl i s manželkou na své Jawě 350/640. A cesta se změnila jen trochu. Přibyly čerpací stanice, možná nějací turisti, ale všem tohle passo doporučuji. Průjezd je zpoplatněn mýtem, zapomněl jsem přesně, ale tuším, že pro moto je to 14-16 €.

Nejvyšší bod trasy s restaurací. Silnice na Timmelsjoch je bývalá vojenská silnice. Z jižní rampy (od Itálie) je stoupání prudší (až 17%), ze severu cca 14%. Po překonání sedla minete starou A/IT celnici a sjíždíte do vinařského kraje směr Merano/Bolzano. Je patrné oteplení.

Na silnici a podpěrné zdi je jasně vidět prudké stoupání z italské strany. Jo, brzdové destičky si pořádně sáhly na dno svých sil, místy se i zařazená 1čka rozjížděla :-)

Silnice z Timmelsjoch směr Merano.

Z Timmelsjoch jsme přes Merano pokračovali silnicí "pod rakouskými Alpami" směr Stelvio. Dost se oteplilo a museli jsme asi 15 km před odbočkou na Stelvio zastavit na načerpání sil, odpočinek, sundání oblečení a ponechání si jen základní výstroje.

Šťastně jsem trefil odbočku z hlavní na Stelvio a už to začalo! No motorkářská nirvána. Nejdřív jsme ale zastavili na malý gáblík. Na plácku u říčky vařič ven a ohřálo se jídlo, kafe atd. Po regeneraci jsme se v začátku odpoledne pustili do toho. Motory se rozječely, čím dál tím víc jsme se nebáli naklonit naložené motorky v zatáčkách. 

Občas zastavení na pár fotek a místní motorkáři, kteří nám to ze začátku dávali i vnitřkem zatáčky, postupně asi viděli, že i my "saláti" se postupně nebojíme a hrany pneumatiky se pomalu začaly přibližovat k mezi, kam až jsme byli ochotní a schopni moto v zatáčce složit. Bylo znát, že stoupá nadmořská výška. Míra zas upravil směs na CBR. Passo di Stelvio je vyhlášená motorkářská meta. A i pro cyklisty, nahoře bylo lidu jak na pouti :-) 

Passo je bez poplatků, nahoře je mnoho stánků se suvenýry, tričky a měli tam za 5€ výborný bratwurst do - jak to nazvat, hm, takový jako čtverečkový dalamánek. Osmahnutý bratwurst, hořčice, prohřáté zelí - MŇAM! 

 

A po odpočinku z kopce hurá dolů na Bormio a pokračovat směr horské sedlo Valfurva. To zas zítra. Snad....

Motodovolená Alpy - Dolomity 2010: Den 1

V roce 2009 jsme se s Jirkou/Falkkonem shodli při svém návratu z Alp na našich strojích Jawa 650 Classic a Suzuki Marauder 800, že se musíme na úžasné silnice Rakouska a do výšek za rok vrátit. Teda – přímo jsme si to slíbili :-)

Hned v září 2009 jsem začal koukat do map a připravovat trasu. Až do jara jsem piloval a promýšlel všechny varianty, které by během 3-4 dnů umožnili projet to nejzajímavější Alp a Dolomit, spolu s překonáním známých průsmyků či vrcholů. Řešil jsem koupi navigace, jakým foťákem průběžně dokumentovat, jak a kde se tak asi bude spát, jaký bude rozpočet akce, termín etc etc....

Nakonec se ustálil termín polovina srpna 2010 a shodli jsme se na tom, že pojedem 4. Já a Jirka a s sebou každý svého kolegu, který každý jeden „mořil“, že chce „takýý do těch Ááálp“ :-) Tedy Bob a jeho Honda CBF 600S, Jirka/Falkkon s BMW F 650 CS, Martin s Suzuki V-Strom 650 a Mirek c Hondou CBR 600.

V sobotu 7.8. mám nultou etapu. Jedu k našim, abych si ukrátil cestu na další den o pár km a zároveň se na místě setkám s mým kamarádem Martinem a jeho Suzuki V-Strom 650. Večer u pivka probereme detaily trasy a ráno v 6.00 vyrážíme. Den předtím silně pršelo (první povodně na Frýdlantsku), ale neděle 8.8. už je skoro slunečná a cesta od Říčan v klidu ubíhá pod koly našich strojů. Sraz s druhou skupinou máme za Linzem na pumpě na přesné GPS pozici v +/- 10.30 hod.

Cestou nás nic zásadního nepotkává. Koupili jsme ještě trochu základního proviantu v Tesco v Táboře a před Kaplicí pojedli na cestu připravenou svačinu od mé maminky. 

Hranice projedeme, aniž bychom si toho nějak zásadně všimli, krom toho, že provoz je najednou nějak bezpečnější, klidnější a motorkáři jsou ctěni jako důstojní, ale zranitelnější kolegové v provozu na silnicích. Tankujeme do plna levnější rakouský benzin a kupujeme za € dálniční známky pro Rakousko. Nájezd na A7, průjezd Linzem, kde se opravuje dálniční průtah a po nájezdu na rakouskou A1 zajíždíme na pumpu, kde máme sraz. Kluci čekají jen pár minut. 

Vyrážíme po A1 směr Salzburg a cestou zastavujeme na poklidném dálničním odpočívadle. Ohříváme si oběd na vařiči VAR2 :-) a já si vařím kafe. Pohoda, klídek. 

Držíme dálniční tempo 130-140 km/h, moje Honda si hezky brumlá. V Salzburgu díky mé GPS navigaci Mio S 501 v brašničce na řidítkách od motorkar.net správně trefím na silnici na Bad Reichenhal a Löfer, takže vítáme sjezd z nudné dálnice a jedeme normální silnicí mezi prvními kopečky. Pauza na tankování, průjezd Löferem a nájezd na dálnici na Innsbruck. Dojíždíme tmavou hradbu mraků, ale vše OK, déšť nás míjí, jen několik kapek zabubnuje na plexi motorky. V Innsbrucku jsem trošku zakufroval. 2x....nebo 3x? No, nevěřil jsem navigaci a tak jsem byl vytrestán. Najíždíme na silnici, vedoucí souběžně po jižní straně s dálnicí A7 a směřující k údolí Öztal k městu Sölden. Zde na této silnici směrem k St.Sigmund začínám hledat ubytování a na konci obce Sellrain si vybírám penzion Adlerhof. 

Klid, jen nějaké auto-moto během hodiny. Ticho, šumí horská říčka. Majitelé penzionu jsou velmi přátelští. Cena za osobu/noc je 26€ vč.snídaně a motorky jsou přes noc uklizeny v lyžařské kůlně. Ubytujeme se, sprcha a jdem na první pivko. Lahvové. Já a Mirek zkoušíme výborný Ottakringer a Martin s Jirkou dávají pšeničníýPaulaner. Uděláme si večeři, jen tak kecáme, projdem blízké okolí a zapadnem zpět do jídelny penzionu, kde se rozjíždí naše zábava. Jsme sami, v penzionu jen asi jedna další rodina. Venku se smráká, paní domácí hlásí, že dle internetu máme na zítřejší cestu dokonalé počasí. Dáváme další pivko, další, další... Míra jde do pizzy a zapékané rustikální bagety a podle boulí za ušima je spokojen :-) Pan a paní domu pojednou přichází za námi s panákem pro každého. Nějaká broskvová. Dávám se s nimi rád do řeči. My vytahujeme Becherovku a 50% domácí třešňovici. Chutná jim. Největší překvapení je, když se dozvídám, že jsou to Holanďané! Už je jejich rovinatá země nebavila a tak koupili v Rakousku penzion a přestěhovali se. I jejich syn (tak 11-12 let) je spokojený. Povídáme si do pozdějšího večera o Rakousku, Holandsku, o jejich cestách a tak o všem a je prima zábava. Opravdu příjemní a slušní lidé. Takže doporučuji: Penzion Adlerhof, Sellrain, na konci vlevo :-) GPS: 47.204461, 11.185514. A spalo se moc dobře. I počasí bylo již večer po malé přeháňce jak na objednávku. Určitě tam zase budu spát, povede-li naše příští cesta poblíž. Dokonalý servis, perfektní přátelský přístup. 

"Chlívek na motorky" :-) 

 Moc dobré pivko...

Ottakringer. Kdyby ho u nás točili, nikoho by netrklo, že je to pivo Made in Österreich.

 Pohled z penzionu směrem k St.Sigmund, tedy ve směru cesty pro příští den.

Slibné počasí na příští den....

Večerní posezení s majiteli penzionu :-)

Pokračování příště.